Psycholog? Kouč? Ne, díky, to nepotřebuju - nejsem totiž blázen!

Již dlouho si všímám určitého fenoménu, který je pro nás Čechy, zdá se, poněkud typický. Není důležité, zda stojím na zastávce MHD, jedu autobusem, jsem v obchodním centru nebo v parku. Všechny tyto situace mají totiž jednu společnou okolnost, a sice množství lidí, kteří si navzájem vyměňují názory a sdělují své dojmy. 
Bohužel však obvykle nikoli o tom, co úžasného prožili, nebo na co se těší, z čeho mají radost. Vyměňují si totiž názory opačného charakteru, tedy ty, kdy popisují, co vše je špatně, co se nedaří, jak jim kdo hází klacky pod nohy apod. Protivní kolegové, pedantský šéf, špatné počasí, korupce, nevěry, nemoci...atd. (Bulvár a vůbec média to ještě náležitě přikoření v hlavní relaci večerních zpráv.) Všichni to známe. Vlastně se dá říct, že běžnou lidskou komunikací se nestalo vyměňování názorů, ale spíše vyměňování stížností.

Otázkou je, k čemu je nám taková výměna dobrá? Jsme díky ní šťastnější, máme snad lepší život, kvalitnější vztahy, cítíme se lépe? Odpovědí je tvrdé, ale poměrně jasné NE. A je to celkem logické. Ono totiž pohodoví a spokojení lidé nemají mnoho důvodů nač si stěžovat. A kupodivu se dokonce v jejich životech ani nevyskytuje tolik dramat, jako v životech notorických "stěžovatelů" si na vše, kam jen oko dohlédne. Že by ti někteří "vyvolení" byli dětmi štěstěny? Nebo že by život nebyl fér? 
Ale kdepak. Život je fér až s děsivou přesností. Dá vám přesně to, čeho se dožadujete, respektive k čemu se upínají vaše myšlenky, sny, přání...ale pozor, také obavy a stížnosti. Kam směřuje pozornost, tam to jednoduše roste.

Neexistují tedy lidé, kteří se narodili pod šťastnou hvězdou (ok, výjimky občas potvrzují pravidlo), mnohem spíše však existují lidé, kteří tuto jednoduchou zákonitost pochopili a umí s ní pracovat, pak ti, kteří ji pochopili, ale v praxi s ní nepracují, no a nakonec ti, kteří to zkrátka nepochopili, či chápat nechtějí. Poslední dva zmiňované typy lidí se pak v životě opravdu mohou potýkat s nejednou náročnou situací, protože zatím odmítají převzít (a uplatnit) zodpovědnost za to, že vše, co se jim v životě děje, si do něj nějakým způsobem, obvykle neuvědomělým, přitáhli sami. 
Převzetí zodpovědnosti za náš život je však nezbytnou podmínkou k tomu, abychom jej mohli žít spokojeně a naplněně, ať už to pro nás znamená cokoli.

Převzetí zodpovědnosti je také o tom, že jsme ochotni na sobě pracovat, osobnostně se rozvíjet a růst, kultivovat svůj charakter a hodnoty. Zkrátka je třeba vyvíjet určité úsilí k tomu, abychom přerostli sami sebe, mohli pracovat na svém vnitřním nastavení, které jsme často automaticky přejali ze své rodiny, či od jiných autorit, a to aniž bychom vůbec kdy zapřemýšleli nad tím, zda nám tato nastavení slouží ku prospěchu či nikoli. Pak totiž nežijeme svůj život na základě našich svobodných rozhodnutí, ale život pod taktovkou "našeho" vnitřního nastavení, které jsme ovšem ale někde v prvních pár letech života zcela nekriticky přijali za své. 
Netřeba se děsit, měli jsme to tak všichni, i naši rodiče, jejich rodiče...atd, atd.. Jediné, co je třeba, je uvidět to a pokud opravdu chceme držet opratě svého života ve svých rukou, pak je vždy na místě na sobě zapracovat a přerůst vlastní stín.

Pro mě osobně je tedy seberozvoj něco jako každodenní sprcha nebo čištění zubů, zkrátka je to něco, čím by dle mého měl projít každý člověk bez výjimky. Neboť právě seberozvojem ze surového kamene vybrušujeme diamant. Pokud se ale spoléháme jen na to, co jsme v rámci duševního dědictví dostali do vínku (a že jsou to nastavení často neprospěšná a někdy i velmi destruktivní), pak rosteme spíše jako dříví v lese, s neklidnou duší a životem průměrným, a v hluboké upřímnosti, jen stěží šťastným.

Že to tak vidíte všude kolem, tak proč se snažit? Možná proto, že ti lidé "všude kolem" za vás nebudou žít váš život, nebudou za vás setrvávat v nevyrovnaném, nefunkčním či vyžilém vztahu, nebudou se za vás strachy klepat, že přijdou o práci, do které se ale netěší a která jim nedává smysl...jediné, co jim dává, je pár nuzných tisícovek, aby tak nějak přežili od výplaty k výplatě... Nebudou za vás obětovat své sny ve jménu zářné kariéry protějšku, nebudou investovat energii, aby vytahovali vaše blízké z duševního bahna (ačkoli vaši blízcí o to možná ani nestojí). Zkrátka oni za vás skutečně váš život žít nebudou (žít by se zde v některých případech možná dalo nahradit spíše slovem přežívat). Ohánět se tedy argumentem (výmluvou), že přeci ostatní na tom jsou taky tak (taky tak průměrně/blbě), není na místě. Je to přeci váš život a každá minuta, která není prožitá, ale spíše přežitá, jako by se kdesi ztratila. Jenže ty minuty se sčítají do hodin, ty do dnů, týdnů, měsíců a let. A právě tyhle dny, měsíce a roky vám už nikdy nikdo nevrátí. 
Nejhoršími lidskými vlastnostmi jsou pro mě lenost, rezignace vůči sobě samému a usnutí na vavřínech šedé průměrnosti. Zasloužíte si žít nebo přežívat v průměru? Stojíte sami sobě za to? Pokud je ve vás aspoň malý hlásek, který křičí ano, pak to prostě udělejte. Vystupte z toho průměru. Nezáleží na tom, kolik vám je, z jaké jste rodiny, či jaké máte výchozí podmínky. Jediné, na čem záleží, je vaše rozhodnutí.

Terapie, poradenství, koučink, semináře, podpůrné skupiny...cest je opravdu mnoho a kdo hledá, ten najde, říká se. Život sám neustále proudí, nezastaví se...stagnace je agonií dnešní doby, ve stagnaci nejsou možnosti, není tam rozvoj, pohyb...nic. V každé lidské bytosti je však velká touha po životě a jediné, co je třeba, je bez kompromisů poslechnout volání vlastní duše.
Psycholog nebo kouč tu tedy zdaleka není pro "blázny" (na ty je tu vyšší instance), ale je tu pro každého, kdo zaslechl volání svého nitra, tu touhu po svobodě, životní, partnerské či rodinné spokojenosti a vnitřním klidu.

S hlubokou úctou
Mgr. Lenka Burianová - psycholog